Rozhovor


Časopis ATTITUDE, srpen 1994

Je možné, abyste tolerovali názory a postoje Neila Tennanta, okouzlujícího muže, kterému to opravdu myslí?

Neil Tennant konečně vyjevil světu, že je gay. Je to natolik překvapující, že to snese srovnání s přiznáním papeže Jana Pavla II, že byl dlouhá léta katolíkem nebo jako zpráva, že princ Charles se ani po svatbě s lady Di nepřestal scházet se svou milenkou Camillou P. Bowlesovou.


Bylo ale pro veřejnost nezbytné toto vědět? Nebo jsou to drby z kuloárů, které nás tak trochu míjejí a jen nám sem tam připomenou, že události kolem nás nejsou vždy jen takové, jak vypadají? Pro náhodného pozorovatele jsou jistě méně podstatné než pro horoucí příznivce.
Pod dojmem tohoto zjištění, jeden novinář z cizího časopisu zkonstatoval, že Neil ale vždycky tvrdil, že nic neskrývá a že je upřímný. Ani my jsme nebyli nepřekvapeni upřímností, s jakou byla tato zpověď řečena. Ačkoli i toto je zavádějící – Tennant přece nikdy netvrdil nic jiného, než že má právo v textech zachovávat si od svých soukromých záležitostí svého já striktní odstup. To ale ilustruje fakt, že existuje ještě stále velká nechuť reálného světa akceptovat skutečnost, že naši obdivovaní mohou být prostě gayové, jako např. zde jsou království oddané duše, které odmítají představu budoucího krále, který je nevěrný své ženě apod.
No a tak přemýšlím, zda-li po tom, co Neil Tennant řekl ta tři krátká slova – „I am gay“ klesnou kurzy na akcií na burzách? A mnohem důležitější otázka - přestanou se prodávat PSB alba? Ne, ovšem že ne. Jediné co se změní je, že bulvární plátky mohou upustit od svého věčného lechtivého naznačování, že hudba PSB je zženštilá, že jejich vystupování je teatrální a mohou říci to, co si léta myslí a co už teď každý ví. Koneckonců, není to žádný hřích.
 

HONESTLY (UPŘÍMNĚ)

Je nepochybně pravda, že za posledních 10 let se PSB stali nedílnou součástí gay kultury. V jejich textech se vyskytovaly vždy jen náznaky, ale vy umíte číst mezi řádky. A nyní je Neil Tennant připraven o tom mluvit.

V dubnu 1984 vydali PSB svůj první singl s producentem Bobby O. v USA a ani v hnutí gay, ani v poslechové hudbě 80. let nenastal žádný zlom. Původní verze West End Girls se stala hitem jen v klubech, především v Belgii, Francii a na záp. pobřeží USA. Teprve reedice tohoto singlu v r. 86 se stala hitem č. 1 ve Velké Británii a v dalších 8 zemích světa. Přišli Pet Shop Boys.
Rozhodujícím momentem v jejich kariéře byla spolupráce s již zmíněným Bobbym O., legendárním newyorským producentem. Tato spolupráce objevila pro svět Hi-NRG styl a v tanečních klubech se stala nejhranějším a nejžádanějším stylem. Bobby O. napomohl gay disco soundu definovat zvuk a v 80. letech Neilovi a Chrisovi se tak splnil sen a stali se součástí tohoto stylu. PSB změnili zvuk, který odspodu zpomalil a svrchu zrychlil, zkrátka přišli s něčím dosud nevídaným.

Dělali také věci, které působily nepochopitelně, spojili zvuk gay disco hudby s velmi vážnými texty. Před PSB zněly všechny disco soundy lacině a byly nechvalně známé svou textovou prázdnotou. V mnoha případech byla slova jen rytmickou ozvěnou bicích a nic víc. PSB mají též významné bicí, ale rozhodně to neznamená, že omezí texty. Dokonce i teď je těžké představit si Neila, jak by složil a zpíval text třeba „Oooo, love to love baby, ooo“, už proto, že pro Neila je to příliš vášnivé. PSB píší písně, které vášeň vyjadřují, ač v textech o nich není jediné přímé slovo.

Slova jako „očividný“ nebo „samozřejmý“ nejsou zrovna ta pravá slova, která by k PSB patřila. Přes známé Neilovo tvrzení, že jejich hudba je spojením Hi-NRG stylu a tradičního způsobu psaní písní, kde texty jsou o něčem a jsou osobní výpovědí, ta „výpověď“ nebyla nikdy nijak zřetelná. Skutečně ironické je to, že dokázali vybudovat kariéru na obavách, pocitech marnosti, ztráty sil a marnosti mládí. Mladí a nadaní gayové, které o tom všem důležitém v životě gayů zpívali. O všem, kromě slova „gay“.
„Samozřejmě lidé, kteří poslouchají naše písně, tohle všechno v nich najdou“, říká Neil. Sice jak říká „samozřejmě“ , ale zároveň připouští, že i tak ne všechno pochopeno je, např. Chris. Odmítnutím jasně vyjevit skutečnost, udržovali stálé napětí. Stále tu byl rozdíl mezi tím co NT a jeho hudební partner mohli dělat v soukromí a co byli připraveni říci na veřejnosti.
„Nikdy jsme neřekli nic o našem sexuálním životě pro noviny a časopisy“ řekl v rozhovoru pro NME v r.1986. „A to ani v budoucnu nezamýšlíme.“
A ani to neudělali.
Až do dneška.

Dnes nám Neil něco řekl, nebo aspoň naznačil. Něco jako, že zpívající polovina PSB se rozhodla vyjevit něco o svých osobních milostných pletkách. Přirozeně jsme se snažili využít vzácné příležitosti a nechat ho, aby to udělal. Jediný problém byl v tom, že nikdo z nejrůznějších debat v médiích, nechtěl tento nápad podpořit. Dokonce ani vydavatel. Nakonec tiskový mluvčí PSB na mé naléhání souhlasil, že se sejdeme před Neilovým příchodem na 20 minut. Očekával jsem jakýsi druh přípravného rozhovoru, asi jako dle vzoru: „Heleďte, Neil se rozhodl udělat tento rozhovor po pečlivém rozmýšlení, tak prosím respektujte jeho city a prosím, PROSÍM, buďte na něj jemní.“ Místo toho, jsme přátelsky potlachali o všem a o ničem a dali jsme si na tom záležet. No a pak jsme tady byli, já a Neil, po naší dohodě 45 minut na rozhovor, z kterých byly 2 hodiny… Dvě hodiny a já stále nepoložil tu otázku. Místo toho jsme mluvili o všem možném, o mnohem známějších věcech, jako např. proč PSB natočili charitativní singl. „My jsme se de facto pro to nerozhodli“, informoval mne poněkud suše Neil. „Jen jsme měli nápad napsat „Absolutely Fabulous“, protože ten seriál oba milujeme a taky programování a věděli jsme, že tahle skladba se bez potíží dostane do BBC vysílání“.
Dále jsem hovořili o písničce, kterou PSB napsali pro Kylie Minogue. „Oh, ano, legendární K.M. album! My jsme pro ní už dlouho chtěli napsat, neboť ona je zárukou obchodního úspěchu, je prostě jedinečná. Už vloni jsem o spolupráci začali mluvit, ale museli jsme dokončit svoje vlastní album a na nic jiného nezbýval čas.“

Neil by o Kylie mohl mluvit ještě dlouho, ale tím by mi tak trochu vzal vítr z plachet a tak jsme se vrátili ke gay posluchačstvu, například o těžkosti dát jasnou osobní výpověď bez zrady své duše.
„Myslím, že musí být těžké být Kylií“, podotkl Neil a má okamžitá přirozená reakce byla otázka je-li těžké být Neilem Tennantem.
„V jakém smyslu?“ byla jeho opatrná odpověď.
„Ve smyslu být nepochopen.“
„Někdy. Ačkoli…nezabýval jsem se tím. Samozřejmě vnímám jako náš nedostatek, že lidi naše písně, postoj a image pochopili jako dobře vykonstruovaný vtip.“
A ani teď jsem nebyl schopen Neilovi dát příležitost se „očistit“ před zraky čtenářů a položit mu tu otázku, je-li nebo není-li gay. Chodil jsem kolem toho velmi dlouho, otázka o tom, co si myslí o tom jak jsou PSB prezentováni v tisku, ode mne nepřicházela. A ani ty další otázky. Že jsem si po 1. LP Please myslel, že to bude jen další kapela z řady Bronski Beat, ani jak se cítil při Sommervillově obžalobě, že on a Chris jsou představitelé gay kultury jen v tom smyslu, že toho využívají pro přitáhnutí pozornosti a pro vlastní kariéru, ale nic nikomu nepřinášejí.

Neil Tennant se zhluboka nadechl. „Ta věc se má tak,“ řekl a uvelebil se na pohovce, na které seděl. „Byli jsme vystřeleni na dráhu popmusic, udělali s námi rozhovor, který byl celý o křečcích. Nikdy se nás nikdo nezeptal jasně, jsme-li gay či nikoli. Jimmy Sommervill byl citován všude, přišlo mi to od něj dost arogantní-myslet si, že má právo otevřeně mluvit o nás v tomto smyslu. Jakoby jeho názor byl podstatnější než náš vlastní. Říkal, že je-li člověk popstar, musí hrát roli kladného vzoru. A já odmítám být kladným vzorem v tomto smyslu. Odmítám jakoukoli aroganci sebeprezentace…“

Na chvíli se odmlčel, pravděpodobně si vědom, že vysvětlení této argumentace bude pro něj bolestivé otevření vlastních starých ran…

„Když Bronski Beat začali být slavní, byl jsem stále jen asistentem vydavatele ve Smash Hits. Jejich první desky jsem miloval a obdivoval jsem je za jejich otevřenost. Byl to vlastně celý smysl jejich tvorby. To, že Jimmy Sommervill prostřednictvím hudby veřejně vystoupil se svou gay orientací, to byl vzkaz všem. A Pet Shop Boys začali také dělat báječné desky, přesto jsme nikdy nechtěli hrát jen nějaké kladné role nebo působit politicky. Když tohle říkám, myslím tím, že jsme podporovali boj za práva homosexuálů.“

Tím mi Neil připomněl, že byli jediná kapela, která kdy veřejně ostře vystupovala proti bezpráví společnosti vůči homosexuálům.

„A co víc“, pokračoval Neil. „Myslím, že jsme opravdu přes naší muziku a celkovou prezentaci přispěli k tomu, čemu vy říkáte „gay kultura“. Mohl bych napsat několik stran diskuzí o představě, co to je „gay kultura“, ale mohu jen říci, že jsme přispěli dost. A to z jednoho důvodu, že já jsem psal písně ze svého pohledu na věc…“
Opět se odmlčel. „To, co jsem chtěl vlastně říci je, že já jsem gay a písničky píšu z pohledu gayů, z mého pohledu na svět. Tak! Musím říci, že jsem sám ze sebe překvapený, jak upřímný tu jsem. Ale tohle jsou skutečnosti, na kterých mi záleží.“

Mající konečně všechnu tíhu z hrudi pryč, obrátil do sebe sklenici minerálky a svlékl si upocené tričko. Vypadal očištěně až růžově a vypadal by tak i mezi stejně vyhlížejícími lidmi. Možná to byl důsledek náhlého doznání, že po všechny ty roky se do ničeho nestylizoval a zpíval jen pravdu, nebo se možná jen potřeboval vzpamatovat ve vedru, které nás obklopovalo.
„Well,“ řekl hlasem, ve kterém byl zájem ve smyslu „Co bude další otázka?“
Otázka, kterou si všichni kolem PSB vždycky kladli, byla „myslí to všechno opravdu vážně? Mohou být tak zatraceně okázalí, teatrální a afektovaní a jakoby vzdálení realitě?“
„Ano“, je Neilova bezprostřední odezva, ačkoli, není to tak jednoduché.

„Pro spoustu lidí je nemožné si představit, že se ztotožním s tím co zpívám,“ říká smutně. „Možná je to zaviněno tím, jak to zpívám, nevím, myslím. Stylem zpěvu dávám všem pocit, že mám nad vším nadhled. A to prostě není pravda. Osobně si myslím, že můj zpěv je plný emocí. Aspoň mi to tak připadá, když se slyším. Ale jiní to asi slyší jako chladný, osamoceně stojící  hlas a proto mají za to, že to je jen ironie. Ale je to jen stylem mého zpěvu, který se mi líbí a také jedině tak umím zpívat. Neumím zpívat jako Jocelyn Brown. Jednou se mě dokonce někdo zeptal jak je možné, že se lidem můj zpěv či zpěv Barneyho Summer (z Elctronic, pozn.) líbí, či proč nemáme víc vokálů. Řekl jsem – well, je to proto, že nejsme dost dobří vokalisti, že víc ze sebe opravdu nedostaneme, že bychom rádi, ale že to nepůjde – a to také ohraničuje tvou schopnost vytvořit si určitý styl. V pop music je styl vyměřen tím, čeho jsi schopen a tím si určuješ celý sound pop music.“

Neilova vášnivá obrana popmusic dobře dokumentuje jeho náznakovou tendenci hlubokého cítění, čeho si jako člověk váží a co snad může být některými nepřemýšlivými jedinci vykládáno jako snaha prezentovat se afektovaně až buzerantsky.

„Nikdy mě ani nenapadlo uvažovat o nás jako o typických afektovaných teplouších“, říká Neil. „Ale předpokládám, že představa, PSB natáčejících s divadelní a filmovou hvězdou Lisou Minelli je přesně v tomto přemrštěném duchu už ve své podstatě. „Příležitostně děláme velmi dramatické věci, jako je i Left To My Own Devices, která opravdu afektované je. Ale myslím, že lidé nepoužívají označení jako teatrální či teploušské ve správném významu. L. Minelli je člověk natolik profesionální, že z této naší pozornosti těží především zisk pro sebe, třebaže je sladká a dětsky naivní, v sebe věří na 101%. A navíc na veřejnosti je naprosto stejná jako v soukromí. A ona  přece není afektovaná. Chtěla zkusit udělat něco jiného než byla zvyklá, něco hezkého, vzrušujícího, co by bavilo i ostatní, nejen ji a nás.“

Neil se narodil a vyrůstal v Newcastlu. Ačkoli je znám, že laskavě a s něhou mluví o svých kořenech („Chris i já jsme velice pyšní na svůj severský původ.“), zároveň bytostně nesnáší kategorizaci lidí do tříd a regionalismus.
Jeho rodiče jej v 11 letech zapsali do katolické školy St. Cuthbert. O roky později sesumíroval své pocity ze školních let do písně This Must To Be A Place …
„To, co jsem opravdu nesnášel, bylo náboženství,“ říká nyní. „Také všudypřítomná disciplína. Byla to navíc velmi sportovní škola a já to nenáviděl. Ale udělalo to ze mne to, co jsem, opravdu. Nutilo mne to říkat si – vy bude žít nudným životem středních vrstev, ale já jednou budu slavný – nikdy jsem nechtěl být jako oni!“

Jeho city bez katolismu na druhé straně nebyly nikdy jasné.
„Když jsem byl kluk, vždy jsem chtěl být kněz a být po mém, dotáhl bych to až na papeže. Měl jsem za to, že když se budu hodně snažit a budu dělat všechno pro to, abych jím byl, bude to způsob, jak se na ten vrchol dostanu, jak být číslem jedna. Moji rodiče na mne naléhali, abych studoval a vytrval ve své píli až do konce a pokud budu i pak chtít být knězem, budou mne podporovat. Zajisté časem, když mi bylo 18, přestal jsem chtít být knězem. Přestal jsem ve vše, v co jsem věřil když mi bylo 16, věřit a ač myslím, že to potkalo v tomto věku hodně lidí, bolelo to. Byl to vnitřní souboj mezi vírou a sexem. V kostele ti řekli, že masturbace je špatná, ale v tom věku bez toho nemůžeš být a tak si musíš vybrat mezi vírou a přirozenou potřebou tvého těla. A víra tě víc a víc opouští.“
Časem dosáhl šestého stupně ve vzdělání a ač nedokázal naráz ztratit víru, nedokázal ani přestat slyšet své dospívající tělo, přičemž nebyl nikdo, s kým by o tom mohl mluvit. Ztrácel zájem o dění ve škole, a škola ztrácela zájem o něj, ztratil víru ve své schopnosti a zařazení ve společnosti, v které chtěl něco dokázat, toulal se městem a s několika stejně inteligentními, leč těžce tápajícími lidmi trávil čas čtením literatury a sněním o útěku do Londýna.
„Často jsem se chodil dívat na vlaky odjíždějící z Centrálního nádraží v Newcastlu v sobotu ve 23.00 a myslíval jsem na to, že kdybych nastoupil, byl bych v Londýně v neděli v půl páté. Všechno znělo tak fantasticky a romanticky, já vím. Pořád jsem se ale těch myšlenek na útěk nemohl zbavit, v této době byly obzvláště bolavé, ale v jistém smyslu to cítím stále. Stále tak trochu utíkám, opravdu…“.

Udělal to v roce 1972. Konečně. V Londýně studoval historii a pracoval v Britském národním muzeu, hlavně o prázdninách, aby si Londýnskou Polytechniku mohl platit.
„Pořád si pamatuju tu komickou situaci, když jsem si práci přišel sjednat,“ směje se Neil. „Musel jsem vylézt strmé točité schodiště a ten den jsem byl oblečen v boty s 4 palcovými podpatky, sotva stát se v tom dalo. Byl jsem nakratičko ostříhán a měl jsem červené vlasy. Ale nějakou práci jsem nutně potřeboval. Z nějakého zvláštního důvodu si mne velmi oblíbili, asi proto, že Britské muzeum je místo plné nejrůznějších zvláštností, které se procházejí okolo polic s knihami.“
Absolvováním s průměrem 2,1 získal ihned práci a ač to nebyla práce „v oboru“, byl na ní velmi pyšný-pracoval jako editor v nakladatelství Marvel Comics a jeho první úkol byl rozhovor s Marcem Bolanem.
„Potom jsem pracoval v knižním nakladatelství po několik let a pak jsem se stal členem týmu hudebního časopisu Smash Hits, no a pak už byli PSB. Mohu s klidem říci, že jsem se nikdy nenudil.“

Neil Tennant mívá ve zvyku citovat názvy svých písní a vplétat je do běžného hovoru. V průběhu našeho rozhovoru tak zvládl citaci značeného množství titulů-skoro půl tuctu a já to prakticky v našem rozhovoru využil, aby to dávalo smysl a řeč se posouvala správným směrem. Můžete v tom vidět třeba snahu zviditelnit sama sebe a přesto to nepůsobí násilně. Nebo to může být snaha muže, který de facto je „jen“ interpret popmusic, dokázat jak chytrý je doopravdy.
„Skutečně, moje oblíbené písně nejsou ty, které zní chytře,“ říká a opravuje mě. „Jsou to ty, ve kterých není nic řečeno otevřeně, ale je to převedeno do takových slov,  že lidi si mého sdělení ani nevšimnou.“
V okamžiku, kdy jsme se bavili o Neilově cestě ke vzdělání, řekl Neil nejzvláštnější věc. Pamatoval si, jak byl jednou „na koberečku“ u ředitele školy, pro nedokonale vypracovaný úkol a řekl: „zavolali si mne do kanceláře a řekli mi – pohleďme tomu Tennante do tváře, jsi homouš nebo ne? No řekni, jsi? A já jsem nevěděl o čem mluví a slušně jsem odpovídal „Ne pane, ano pane“ a v duchu jsem si říkal „O čem to sakra mluví?“ a opravdu jsem to nevěděl, ačkoli s odstupem času vím, že jsem byl naprosto typickej teplouš.“

Poslední větu vyslovil s takovou lhostejností a netečností, že jsem skoro zapomněl, že to je Neil Tennant, s kým hovořím. Neil Tennant, který jednou řekl dotěrnému novináři, že nezáleží na tom jak sám definuje svou vlastní sexualitu, že záleží jen na písních, které zpívá. Jakoby to nebyl Neil Tennant, jehož oblíbený způsob pojetí a smíření se s vlastním faktem homosexuality ukrývá v písních, které skládá a zpívá, Neil Tennant, který do textů svých skladeb vkládá silnou touhu a potřebu po lásce, třebaže homosexuální, a ukrývá ji slovy plnými studu a provinění, ale i pocitem křivdy, že on se narodil jako homosexuál. Vždyť.. to je, to je HŘÍCH! Neil Tennant, který celá léta odmítal publicitu okolo toho jak žije v soukromí se nyní přiznává, že ještě stále si není jistý, že chce být veřejně znám jako homosexuál. (říká to natvrdo, cynicky, používá slovo ´buzerant´), a dodává, že si není jist, že chce být veřejně znám pro cokoli, co nemůže změnit.

„Znal jsem hodně lidí, gayů, když jsem vyrůstal v Newcastlu,“ říká, když jemně naléhám, aby ze své minulosti něco prozradil.

„To byl začátek 70. let a bylo všude spousty ďábelsky dekadentních miláčků, však víte, okolo Davida Bowieho. Tenkrát jsem ale chodil s holkama, nemohl jsem být homosexuál. Bylo mi s nimi krásně dobře a hnusilo se mi všechno, co jsem viděl v životě homosexuálů a za žádnou cenu bych neměnil. Nechtěl jsem být jako oni, nebo jedním z nich. V 80. letech jsem začal zjišťovat, že gay pravděpodobně jsem a po tom, co jsem to zjistil a připustil si to, začal mne jejich svět přitahovat. Neměl jsem ale žádný poměr, žádný vztah a to se nezměnilo celou tu dlouhou dobu až do chvíle před 3 lety (cca v r.1991-1992), vážně. Pro své okolí jsem žil v téměř stoprocentním celibátu, nedokázal jsem mít známost na jednu noc a navíc, doteď nemíním připustit, že by mne někdo posuzoval podle toho jak je vymezena moje sexualita. Navíc jsem nechtěl ani tenkrát ani teď být součástí nějakého zvláštního, odděleného, homosexuálního světa. Nebudou si mne vážit, když to uslyší, ale komunity čehokoli mne vždycky odpuzovaly. A ani nevím co si pod tím mám představit? Homosexuální komunity se uzavírají do sebe hlavně kvůli zdravotním problémům a mají nějaké podobné zájmy, ale co to vlastně gay komunita je? Noční kluby, hudba, drogy, alkohol, obchody? Lituji, ale to není moje parketa. Nechci patřit k nějaké úzké skupině nebo ghettu. A myslím, že jsou li ti lidé opravdu čestní, cítili by se dobře i mezi ostatními lidmi.“

To mne náhle překvapilo, po všem o čem jsme hovořili, o definování sama sebe, čím nechtěl být, o útěcích od sama sebe, o vnitřních zápasech ve smyslu, že gay komunity jsou místem, které vždycky chtěl navštívit. Až mne mrazí ze zjištění, že Neil chtěl odejít z míst, kde zjistil, že není to, co doufal, že je a z intenzivní frustrace nemohl a okolí mu to nedovolilo.
„Vždycky jsem tvrdil, že je tu něco, co si zasloužilo, abych byl víc rozhodnutý skládat písničky, v jejichž textech není nic řečeno jednoduše a jsou všeobecně použitelné a vysvětlitelné,“ protestuje v jednu chvíli. Po té dodává, že vlastně vždycky jen zapisoval svoje myšlenky, jakoby prostě jen myslel nahlas. „Dohadoval jsem se v textech sám se sebou, často jsem cítil, že je to „vo hubu“.“
Ano, Neile, to máš pravdu, bylo to vo hubu. Tvojí.
„Ano, teď se to tak dá vidět, ale jak jinak jsem měl vyjádřit to množství citů a věcí, které jsem denně cítil a zažíval?“ 

Jako mnoho lidí i já jsem se s PSB poprvé potkal v r. 1986. Byl jsem v klubu Heaven a díval jsem se na dva mladé muže, jak v těsných bílých tričkách hrají a zpívají Opportunities a vůbec nevypadali ironicky nebo afektovaně, ani jeden ani druhý. V tu chvíli ne, ale vždycky jsem věděl, že je zde cosi, cosi nejasně sexuálního kolo této písně. Ve videoklipu je Neil oblečen jako sekáč, co se potlouká kolem garáže a zkouší vyprovokovat reakci zasmušilého Chrise. V zásadě je to píseň o tom, jak někoho sbalit a to není jen jeden způsob a jeden výklad těchto způsobů.. A pak jsou zde pomalé písně, písně, které tě dojímají, rozesmutní, o odchodech, o hledání toho, kdo by tě miloval a o nacházení a zklamání.
„That boy never casts a look in your direction“ naříká Neil v Later Tonight, a myslím, že to co doopravdy chtěl říci je, „that boy never casts a look in MY direction“, ale to nevadí, protože jeho život, jak říká, je plný osobních střetů. V pozdějších textech se to děje také:
„I love you, you pay my rent“, „your life is a mystery, mine is an open book“, „left to my own devices, I propably would“. Nezamýšlejíc se nad tím, jestli opravdu chtějí být snadno čitelní tímto způsobem, PSB udělali velký krok pro gay kulutru v městech. Zůstávají naladěni „to a disco beat“ aniž by museli měnit svůj život.

Jestliže PLEASE bylo o touze po lásce a vztahu a o pozdních rozchodech, ACTUALLY bylo o ránech v osamění, o nákupech a INTROSPECTIVE bylo o touze mít psa a cítit se trochu spokojeně. Jejich 80. léta uzavřeli albem BEHAVIOUR, Tennant a Lowe napsali písně o zůstávání, vzdávání se zlozvyku kouření (neboť je to smrtelné) a o vyrovnání se s nesnázemi monogamie. A o nesnázi porážky. PSB se objevili právě v momentu, kdy AIDS začalo  plnit hlavní titulky novin v Británii. O rok později se Neilův nejbližsí přítel svěřil, že je diagnostikován pozitivně s AIDS. S Neilem se znali od 15 roků.
„Všechno, co přišlo mne poněkud šokovalo“, vzpomíná Neil. „V r.1986 bylo doslova šokující znát někoho, kdo AIDS měl. Své pocity zaznamenal do písně
It couldn´t happen here (CD Actually) a po následující 3 roky jej pravidelně navštěvoval v nemocnici St.Mary. Když jeho přítel v r.1989 zemřel, napsal Neil píseň Your funny uncle, která je o tom, co to je jít na pohřeb někoho tak blízkého. Popisuje napětí, které tě zaplaví a ochromí, když osoba, která je gay jako ty, ať už z rodiny nebo přátel, tě navštíví poprvé a pak tě už jen jeho rodina vyzve, abys mu přišel dát poslední sbohem. Písnička je b stranou singlu It´s Allright, tedy textu, který tvrdil, že vše bude v pořádku, už pro ten jeden fakt, že „hudba bude hrát navždy“.

V roce 1987 v písničce s názvem Hit music Neil hlasitě žasl nad změnami úlohy hudby ve světě plném nemoci AIDS. „Je to píseň o tom, co se stane když si užíváš sexu při dance music, stejně nezávazně a divoce jako rytmu,“ vysvětluje „Protože čím se pak stává hudba? Stává se druhem izolace, ale i formou ochrany, bezpečí.“ Snad aby někdo nemohl říci, že o tom příliš mluví o rok později v Domino Dancing zpívá o tanci s nebezpečím, o potlačeném povrchním neklidu. „Jen v tomto jediném roce tři lidi, které jsem znal, na AIDS zemřeli. A to je hrozně, hrozně moc. Z toho důvodu mě štvalo, byla tendence mluvit o AIDS jako o nějakém druhu sexuální choroby. Vždyť to je mnohem vážnější, neznám žádné tři lidi, kteří by ve stejném roce zemřeli na rakovinu, srdeční kolaps či na roztroušenou sklerózu. Je to stále někde vzadu v tvém vědomí, ta výstraha, celý ten čas a stále to trvá. Vlastně ani ne vzadu, jako v popředí tvého vědomí. A celý ten čas.“

Přeživší desetiletí, kdy se prezentovali svou hudbou a cítili se značně trudomyslní PSB v r. 1993 skoncovali s mnoha lidmi, zřejmě proto, že si všichni mysleli, že jejich hudba je jejich osobní výpověď a že je to nejjasnější výpověď homosexuálů. Neil vyvrátil mojí domněnku, že album VERY už svým stylem nebude následovat alba předchozí a to proto, že otevřeně sdělil, že VERY v konečném důsledku naprosto jasným coming-outem skupiny. „To, co si musíš pamatovat“, vysvětluje trpělivě Neil, „je, že naše alba obsahují písničky napsané i v 80. letech. Například To Speak Is A Sin z tohoto alba bylo napsané v r. 1983. Je-li tu nějaký rozdíl mezi VERY a předchozími alby, je to jednoduše proto, že písničky na VERY jsem psal, když jsem byla velmi zamilovaný. Není to nic jiného než deník milostného vztahu. Ale oproti předchozím textům je tu rozdíl jen ve vyjadřování. Například Nervously z alba předchozího jsem napsal dokonce ještě před setkáním s Chrisem, tedy v r. 1981. Tato píseň je o vztahu dvou lidí-oh sorry, o vztahu dvou chlapců, nebo dvou mužů, kteří se poprvé setkali. A některé z písní na PLEASE jsou tak gay jako nic z toho, co jsme dosud napsali. A tak si nemyslím, že je pravda, když se řekne, že jsme teprve teď udělali ve vyjadřování zásadní posun.“

Pravděpodobně ne, ale rozhodnutí nahrát jednotlivé písně v určité stavu a čase, musí něco znamenat. Jako teď, kdy bylo jednou provždy řečeno tolik o osobních, intimních myšlenkách. Ačkoli opatrné zakódování skrytých významů a náznaků v textech existovalo i na předchozích albech a opravdu jen naprostí tupci je tam nenašli, nemusí už tolik námahy při VERY vynakládat.
Kdokoli, kdo poslouchá Neila Tennanta zpívajícího o „dancing to disco“ a „svlékajícího si šaty a hledajícího v lásce osvobození, snícího o královně, probouzejícího se z noční můry o AIDS promočeného potem“ a konečně „rozhodnutým odejít na západ“ a dospěje k názoru, že toto album nemá nic společného s vyjádřením postoje k homosexualitě, ten opravdu neumí číst mezi řádky.
„Lidé budou mít vždycky vlastní názor na texty, ať jsou jakékoli“, říká Neil už trochu znuděně tímto tématem. „Samozřejmě jsme měli spoustu nápadů jak svoje postoje v textech vyjádřit a jak to prezentovat heterosexuálnímu publiku, ale jestli jsme to udělali takto dobře nebo špatně, to nemohu říci.“

Mám nápad na titul následujícího alba. Myslím, že by jej měli nazvat HONESTLY (upřímně). Zdá se mi, že je to velmi „petshopboyácké“ slovo. I VERY je takové. Je to zajímavé slovo, obsahuje rozmanitost ve smyslu všeho najednou, ostatně stejně výstižné jsou ve svém významu i názvy předchozích alb (PLEASE, ACTUALLY, BEHAVIOUR).
Honestly je jako In Sincerely. Honestly jako  když řeknete „nemohu uvěřit, že jsi to řekl, honestly?“ , jako ve významu, nevěřím ti. Chystal jsem se to Neilovi navrhnout, když on sám náhle navrhl jiné slovo ze slovníku PSB.
„Je tu píseň, ze strany b z Go West, jmenuje se Shameless“, říká Neil jako by mne chtěl hrubě odbýt a cituje text „…we´ll do antyhing for fifteen minutes of fame, we´re no integrity, we´re ready to crawl to obtain celebrity, we´ll do anything at all“ (jsme nemravní a nestydatí a uděláme cokoli pro 15 minut slávy, nejsme bezúhonní, jsme připraveni se plazit pro získání slávy, uděláme koneckonců cokoli). Tato píseň je hymna pro nestydatost. Mimochodem, nestydatost je moje oblíbené slovo.. a chceš-li uspět, stud prostě musíš zahodit. Musíš mít v sobě určitý základ nestydatosti, jinak v tom nemůžeš dělat. A zároveň si musíš umět zachovat přirozenost, jako např. rozpaky. Například já musím neustále balancovat mezi absolutními rozpaky a totální nestoudností.“

Po několika dnech jsem poslouchal nahrávku našeho rozhovoru a byl jsem až překvapen jak zvláštní doznání to bylo. Bylo to víc než jen doznání, bylo to nahlédnutí do citů a pocitů Neila Tennanta, do jeho nesnází a rozpaků, ale také to bylo o tom, kdo Neil Tennant vlastně je a o jeho rozhodnutí vyjevit co jeho mysl a srdce tíží nejvíce a obeznámit svět se svými životními poměry. A to je čímsi, co se dá nazvat „už nikdy pohled zpátky“. Už nikdy se studem. Nebo jsem možná slyšel a vnímal víc, než bylo zdrávo. Možná to byl jednoduše jeho způsob jak připomenout mě i vám, že „he wouldn´t normally do this kind of things“.
Honestly.

Rozhovor z anglického originálu přeložila Saša. Proto jej, prosím, nepoužívejte na jiných stránkách bez jejího vědomí. Děkuji!